This content has not been translated yet. Showing the available language: CS

RELICTERRA / Stories

Kadykčan: domov, ze kterého se odcházelo roky

Domov, ze kterého se odcházelo roky

Nejdřív uhlí a nucená práce. Potom domy, děti a plány do budoucna.

Sbohem, Kadykčane. Pohled z dálky na pás zástavby za zelenou krajinou, v pozadí hory. Autor snímek nazval „Goodbye Kadykchan“.
Sbohem, Kadykčane. Pohled z dálky na pás zástavby za zelenou krajinou, v pozadí hory. Autor snímek nazval „Goodbye Kadykchan“.
Laika ac · CC BY-SA 2.0 · Documentary record · 2011-07-14 · Wikimedia Commons · Source

Parts of this article

1. Než zůstaly jen domy

Na fotografiích opuštěného města přitahují pozornost hlavně věci, které už neslouží: okna bez skel, prázdné místnosti, budovy, kolem nichž nikdo nechodí do práce. V zimní reportáži zveřejněné roku 2021 zachytil Jevgenij Kasperskij také školu. U její fotografie připomíná nápis vítající děti do světa poznání. Škola tehdy stála, ale výuka už do ní život nevracela. [2]

Takový nápis mění pohled na ruinu. Najednou před námi není pouze zajímavá stavba. Je tu příslib, který kdysi někdo adresoval dětem: přijdete sem, něco se naučíte a budete pokračovat dál. Opuštěné město je plné podobných nedokončených vět. Abychom jim rozuměli, musíme se vrátit před fotografie prázdných ulic.

Kadykčan leží v Magadanské oblasti, přibližně 65 kilometrů severozápadně od Susumanu. Regionální historický přehled vykládá jeho evenské jméno jako malou soutěsku či rozsedlinu. Do této krajiny nepřivedla průmysl pověst o prokletém místě. Přivedlo ho uhlí. [12]

Back to contents

2. Vězeň, který chtěl do podzemí

Ložisko v dolině bylo objeveno roku 1936. O rok později sem dosáhla zimní silnice a kolem roku 1938 začala podzemní těžba. S rozvojem dolů souvisela táborová pracoviště několika správ; od prosince 1948 do roku 1954 tu působilo také oddělení Berlagu. Za stručnými letopočty jsou lidé přivezení k práci, o jejímž místě ani podmínkách nemohli rozhodovat. [3]

Jedním z nich byl Varlam Šalamov. Ve vzpomínce Kadykčan. Arkagala popisuje hlad, rozedřené ruce a násilí. Jmenuje inženýra Kiseleva, který podle jeho svědectví vězně kopal a surově bil. Kadykčan pro něj nezačíná pohledem na domy, ale zkušeností těla vystaveného cizí moci. [11]

Zpočátku pracoval na povrchu. Na důlní haldě vykládal vozíky s horninou; během nočních směn tam promrzal bez možnosti odejít se ohřát. Nakonec požádal o práci pod zemí a nastoupil do potřebného školení. Důl, jehož temnoty by se návštěvník mohl obávat, pro něj znamenal naději na snesitelnější podmínky. [11]

Podzemní práce vyžadovala i znalosti: zacházení s důlní lampou, rozpoznávání nebezpečí a orientaci v prostředí, kde se chyba mohla dotknout druhých. Šalamov vzpomíná také na zával, při němž ho padající strop srazil na zem a poranil mu hlavu. V dole hledal úlevu od povrchového mrazu, nikoli místo bez nebezpečí. [11]

V jeho vyprávění má toto rozhodnutí krutou logiku. Bezpečné a pohodlné místo nebylo na výběr. Zůstávala možnost hledat úlevu uvnitř stejného systému. Šalamovův Kadykčan proto nelze překrýt pozdějšími fotografiemi obytných domů: pod příběhem rostoucího sídla leží i příběh lidí, kteří se jeho budoucnosti účastnili jako vězni.

Back to contents

3. Místo, kde se plánovala budoucnost

Táborová pracoviště byla podle regionálního projektu uzavřena v polovině padesátých let. Kadykčan tím však nezanikl. Fotografie z muzejní sbírky, datované do šedesátých let, už ukazují mimo jiné pětipatrový obytný dům a celkový pohled na sídlo. Na místě spojeném s tábory pokračoval jiný každodenní život. [3]

Pozdější Kadykčan se rozrůstal po částech. Měl Starý, Nový a Nejnovější Kadykčan; hlavní obytná zástavba vznikala odděleně od starších provozů. Roku 1970 tu žilo 3 378 lidí, v roce 1989 už 5 794. V muzejním souboru je dodnes evidována i skica plánované výstavby ze sedmdesátých let. [12]

Plán budoucích domů je zvláštní protipól snímku ruiny. Ten první počítá s lidmi, kteří teprve přijdou. Druhý ukazuje místo po jejich odchodu. Mezi oběma obrazy však neleží jen výstavba a chátrání. Je tam celý život, který se nedá přeskočit: bydlení, práce, seznamování, vyrůstání dětí. Člověk, který v domě prožil několik desetiletí, nevidí jeho dějiny jako čekání na poslední nájemníky.

Marina Kuzminová-Rudněvová ve zveřejněné vzpomínce popisuje obec nových pětipatrových domů, sportu a společenského života. Na začátku sedmdesátých let vzniklo velké kluziště. Místní hokejový tým měl podle ní brankáře oceněného jako nejlepšího v Magadanské oblasti. Bylo kam jít na film, za sportem i na vystoupení přijíždějících umělců. [9]

Právě hokejový brankář patří do historie města stejně jako důlní zařízení. Vypovídá o ambici, soupeření a místní hrdosti. Lidé tu nebyli jen pracovní silou u ložiska. Měli vlastní prostředí, v němž něco dokázat znamenalo být viděn sousedy, spolužáky a přáteli. Zvenčí vzdálená osada, zevnitř střed každodenního světa.

Back to contents

4. Dítě a sbalené věci

Taťjana Cibiková se tu narodila v roce 1988. V rozhovoru pro Agape vzpomíná na indické filmy, na které chodila s maminkou, i na čekání na mléko s bandaskami. S otcem vyrážela do tajgy. Tam také poprvé spatřila polární záři. Její dětství má konkrétní místa a činnosti, nikoli podobu pozdějšího „města duchů“. [7]

Na jaře 1995 její rodiče přišli o práci. Rodina měla získat byt v Alexinu v Tulské oblasti, jenže dům nebyl připravený k nastěhování. Do listopadu čekali se sbalenými věcmi uloženými v kontejnerech. Taťjana mezitím v září začala chodit do školy a našla si kamarády. [7]

Byl to zvláštní souběh: dospělí už připravovali odchod, zatímco dítě právě začínalo další životní etapu. Školní rok mohl slibovat pokračování tam, kde se rodina ve skutečnosti chystala skončit. Sbalené věci ještě neznamenaly, že je kam odjet.

Když odjezd konečně přišel, dostala čas rozloučit se s kamarádkou. Rodina opustila Kadykčan v listopadu 1995 a zamířila autem do Magadanu. Taťjana si pamatuje časné ráno, sněžení a rodinnou fenku Eldu, která běžela za odjíždějícím vozem, dokud jí nezmizela z očí. Bylo jí sedm let. [7]

Důlní katastrofa byla tehdy ještě rok před nimi. V příběhu této rodiny tedy nefunguje jako začátek odchodu. Ten už proběhl: přes ztrátu zaměstnání, odkládané stěhování a dětské loučení. Pozdější zpráva o výbuchu nemůže zpětně změnit pořadí těchto událostí.

Back to contents

5. Pátek v jedenáct pětadvacet

Dne 15. listopadu 1996 došlo v kadykčanské šachtě k výbuchu. Kommersant následujícího dne uvedl čas 3:25 podle Moskvy. V Magadanské oblasti bylo 11:25 dopoledne. Zpráva popisovala směnu 27 horníků a šest mrtvých. [1][8]

Také dobová zpráva RFE/RL se šestici obětí věnuje; v samotném textu je datována 15. listopadu. S odvoláním na ministerstvo pro mimořádné situace uvádí, že exploze nastala při střídání směn. První zprávy zmiňovaly metan či uhelný prach, definitivní příčinu tehdy neznaly. [10][1]

Ve stručné novinové zprávě se událost vejde do několika vět. Pro obec měla jiný rozměr. Marina si vybavuje, že na pohřeb přišel téměř celý Kadykčan. Připomíná také, že řeči o uzavření šachty kolovaly už před havárií. Výbuch podle její zkušenosti urychlil konec provozu, o němž se už mluvilo. [9]

Vedle sebe tak stojí dva obrazy: dvacet sedm lidí na směně a obec shromážděná při pohřbu. První zachycuje rozsah události v dole. Druhý její dosah za branami podniku. Těžba byla prací jednotlivých horníků, ale ztráta se týkala celého místa, které kolem ní vyrostlo.

Back to contents

6. Žena, která zůstala déle

Marina odjela až roku 2002. Ve své vzpomínce nechává Kadykčan ještě chvíli žít: část domů zůstávala obydlená, poštu přiváželi jednou týdně, fungovaly poslední dva obchody. Nemocnice už byla zavřená. Opuštěné části se oddělovaly od těch, v nichž se lidé dál pokoušeli bydlet. [9]

Je to jiný konec než náhlá evakuace. Člověk může dál vstávat ve stejném bytě, ale kolem něj ubývá důvodů a možností zůstávat. Domov se neztrácí jen ve chvíli, kdy se zabalí poslední kufr. Ztrácí se také postupně s okolním životem, o který se dřív opíral.

Sčítání roku 2002 zachytilo v samotném Kadykčanu ještě 875 obyvatel. V demografickém přehledu jsou rozděleni na 463 mužů a 412 žen. Šest let po výbuchu tedy v záznamu stále nestojí nula, ale stovky lidí. [4]

Taťjanin a Marinin odchod od sebe dělilo sedm let. Právě tak dlouhou vzdálenost mohou skrývat dvě slova „obyvatelé odešli“. Pro jednu rodinu už místo patřilo minulosti; pro jinou bylo stále adresou, na kterou chodila pošta. Konec města neměl pro všechny stejný rok.

Back to contents

7. Když zůstala škola bez dětí

Regionální přehled klade do roku 2001 konzervaci domů a odpojování tepla a elektřiny. Současně popisuje zbytky obydlené zástavby. Podle sčítání roku 2010 už Kadykčan neměl žádné obyvatele. [12]

Po lidech však nezmizely najednou i jejich stavby. Fotograf Emil Gataullin zachytil roku 2014 opuštěnou místní školu; snímek byl zveřejněn spolu s textem Sergeje Solovjova o Kolymě. Školní budova se tím stala svědectvím z jiné doby: nikoli o probíhající výuce, ale o místě, kde výuka bývala. [5]

Zimní návštěva popsaná Kasperským v roce 2021 ukazuje další pokračování. Prošel se opuštěnými ulicemi, zaznamenal školu, náměstí i důlní objekt. Jeho výprava se v Kadykčanu zdržela přibližně hodinu a potom pokračovala dál. [2]

Hodina návštěvníka a desetiletí obyvatele jsou dvě velmi různé zkušenosti téhož prostoru. Návštěvník si může zapamatovat hlavně ticho. Člověk, který tu vyrůstal, k téže budově připojí spolužáky, práci rodičů nebo cestu domů. Prázdnota na snímku je skutečná, ale není to celý obsah místa.

Proto ani dobrá fotografie nemůže nahradit všechny hlasy. Může ukázat ztrátu a přimět nás, abychom se ptali. Odpověď však často leží mimo její záběr — v člověku, který už žije jinde a pamatuje si, co se tu kdysi odehrávalo.

Back to contents

8. Jméno, které se znovu objevilo ve zprávách

Dne 30. dubna 2026 se v uhelném lomu Kadykčanskij zřítila horninová masa. Při nehodě zemřelo osm pracovníků; jejich vyproštění a ukončení záchranných prací oznámily zprávy 4. května. Šlo o povrchový lom, nikoli o zopakování havárie staré hlubinné šachty. [13]

Jméno spojované s prázdnými domy se tak znovu objevilo ve zprávách o lidech, kteří pracovali s uhlím. Opuštěné sídlo a pokračující těžba v širším okolí mají různý osud. Na mapě se mohou nacházet blízko sebe; v příběhu se setkávají, aniž by byly jedním a týmž místem.

Kadykčan není potřeba přikrášlovat představou náhlého zmizení. Jeho skutečné dějiny jsou tíživější právě svou pomalostí. Vedle násilí stojí úsilí vybudovat běžný život. Vedle katastrofy roky, během nichž se ještě bydlelo, čekalo a odjíždělo. A vedle ruin paměť lidí, pro které to kdysi byl domov.

Prázdné město má stále co vyprávět. Jen už jeho příběh musíme hledat i mimo něj.

Back to contents

Sources and provenance

  1. Напасти · Коммерсантъ, podle ИТАР-ТАСС · 1996-11-16

    Patní bibliografický údaj stránky: №196, 16.11.1996, стр. 10. Zpráva uvádí pátek, 03:25 moskevského času, 27 horníků a šest úmrtí; příčina v prvních zprávách nejistá.

    · ↩ 5. Pátek v jedenáct pětadvacet · ↩ 5. Pátek v jedenáct pětadvacet
  2. No child, woman or man – in the abandoned mining town of Kadykchan · Eugene Kaspersky / Nota Bene · 2021-03-22

    Návštěvnická reportáž a fotografie; použity konkrétní popsané objekty a přibližně hodinová délka návštěvy. Datum je datum publikace, nikoli přesně zjištěný den pořízení všech snímků. Fotografie z tohoto zdroje nebyly převzaty do galerie.

    · ↩ 1. Než zůstaly jen domy · ↩ 7. Když zůstala škola bez dětí · ↩ 1. Než zůstaly jen domy · ↩ 7. Když zůstala škola bez dětí
  3. Посёлок Кадыкчан · Колыма. Севвостлаг

    Nález uhlí 1936, zimní silnice 1937, těžba kolem 1938, oddělení Berlagu 1948–1954; ukončování táborových pracovišť v polovině 50. let. Fotografie ze sbírek muzea, 60. léta.

    · ↩ 2. Vězeň, který chtěl do podzemí · ↩ 3. Místo, kde se plánovala budoucnost · ↩ 2. Vězeň, který chtěl do podzemí · ↩ 3. Místo, kde se plánovala budoucnost
  4. Всероссийская перепись населения 2002 г.: городское население · Демоскоп Weekly

    Reprodukce sčítací tabulky: пгт Кадыкчан 875, z toho 463 mužů a 412 žen. Přehled CityPopulation byl při této kontrole nedostupný; užit je tento otevřený zdroj.

    · ↩ 6. Žena, která zůstala déle · ↩ 6. Žena, která zůstala déle
  5. «Любой расстрел 37-го года может быть повторен» · Сергей Соловьёв; fotografie Эмиль Гатауллин · 2015

    Použit pouze údaj o fotografii opuštěné školy v Kadykčanu datované 2014. Další tvrzení z popisků, například o pálení domů, nebyla do příběhu přebírána.

    · ↩ 7. Když zůstala škola bez dětí · ↩ 7. Když zůstala škola bez dětí
  6. Laika ac Goodbye Kadykchan (6480343393).jpg · Laika ac · Wikimedia Commons · 2011-07-14

    Fotografie 6480343393 ze série Laika ac (Flickr → Wikimedia Commons). Licence CC BY-SA 2.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0/). Úpravy RELICTERRA: zmenšení a převod do WebP při bezpečném zpracování, odstranění metadat; bez ořezu a obsahových úprav.

  7. Город призрак Кадыкчан · Agape; rozhovor s Taťjanou Cibikovou · 2020-10-07

    Dětství a odchod v listopadu 1995. Nejde o rozhovor pořízený RELICTERRA; současné bydliště ani životní status se z rozhovoru nepřenášejí do přítomnosti.

    · ↩ 4. Dítě a sbalené věci · ↩ 4. Dítě a sbalené věci
  8. Time Zone Database: Europe and environs · IANA tzdb

    Europe/Moscow a Asia/Magadan. Výpočet pro konkrétní datum pomocí Python zoneinfo: 1996-11-15T03:25:00+03:00 → 1996-11-15T11:25:00+11:00. Kontrolováno také proti historickým tabulkám TimeZoneDB a timeanddate.

    · ↩ 5. Pátek v jedenáct pětadvacet · ↩ 5. Pátek v jedenáct pětadvacet
  9. «Людей там больше нет» · Дальний Восток; reprodukce Rambler, výpověď Mariny Kuzminové-Rudněvové · 2016-10-19

    Použita část o Kadykčanu: kluziště, hokej, pohřeb horníků, stav služeb a odchod roku 2002. Nezaměňovat s výpověďmi o jiných sídlech na téže stránce.

    · ↩ 3. Místo, kde se plánovala budoucnost · ↩ 5. Pátek v jedenáct pětadvacet · ↩ 6. Žena, která zůstala déle · ↩ 3. Místo, kde se plánovala budoucnost · ↩ 5. Pátek v jedenáct pětadvacet · ↩ 6. Žena, která zůstala déle
  10. Russia: Mine Blast In Far East Claims Six Lives · Stephanie Baker / RFE/RL · 1996-11-15 (dateline)

    Text začíná Moscow, 15 November 1996; popisuje střídání směn. Zobrazené horní datum 9. 11. 1996 je v rozporu s dateline a v citaci není používáno jako datum události. Jde o další dobovou zprávu, nikoli o nezávislou přímou inspekci dolu.

    · ↩ 5. Pátek v jedenáct pětadvacet · ↩ 5. Pátek v jedenáct pětadvacet
  11. Кадыкчан. Аркагала · Варлам Шаламов

    Autobiografické svědectví. V článku krátce parafrázováno, bez přímé řeči vytvořené redakcí a bez celého překladu.

    · ↩ 2. Vězeň, který chtěl do podzemí · ↩ 2. Vězeň, který chtěl do podzemí
  12. Посёлок Кадыкчан · Колыма: история и современность

    Regionální přehled; poloha, etymologie, prostorový vývoj, populace 1970/1989/2010, odpojování domů. Oddíl Документы obsahuje odkaz na rozhodnutí č. 228.

    · ↩ 1. Než zůstaly jen domy · ↩ 3. Místo, kde se plánovala budoucnost · ↩ 7. Když zůstala škola bez dětí · ↩ 1. Než zůstaly jen domy · ↩ 3. Místo, kde se plánovala budoucnost · ↩ 7. Když zůstala škola bez dětí
  13. МЧС: восемь человек погибли в угольном разрезе в Магаданской области · Ведомости; zpráva citující MČS · 2026-05-04

    Zával v povrchovém lomu 30. 4. 2026; osm mrtvých a ukončení záchranných prací oznámeno 4. 5. 2026. Přímá stránka MČS při této revizi skončila timeoutem.

    · ↩ 8. Jméno, které se znovu objevilo ve zprávách · ↩ 8. Jméno, které se znovu objevilo ve zprávách

Related records

World atlas

Discussion of this record

Loading the record…

Search the archive